Ve výročí smrti Davida Ben-Guriona se konalo u jeho hrobu v Sdeh Boker,  vesnici v poušti Negev, kde v době svého odchodu do důchodu žil, obvyklé pamětní shromáždění  Neexistuje tam žádný hřbitov, jenom jeho hrob a hrob jeho ženy Pauly. Noviny otiskly obrázek Benjamina Netanjahua při projevu pod velkou fotkou zesnulého vůdce zírajícího zamyšleně do dálky. Moje oko zachytilo jeden malý detail obrázku: Netanjahu měl na hlavě kippu. Proč? Ben-Gurion byl přesvědčený ateista. Odmítal nosit kippu dokonce na pohřbech. (Ač já jsem sám naprostý ateista, občas kippu na pohřbech nosím, bez ohledu na pocity jiných lidí.) Místem nebyla synagoga, dokonce ani hřbitov. Tak proč pro Boží spásu (omlouvám se) ten člověk na svou hlavu nasadil černou kippu? Pro mne je to příznak toho, co nazývám novou judaizací Izraele.

   Sionismus byl, mimo jiné věci, revoltou proti ortodoxnímu židovskému náboženství, které bylo spojeno s diasporou, již sionisté pohrdavě nazývají Galut („exil“). Všichni zakládající otcové sionismu – Teodor Herzl, Max Nordau, Chin Weizmann, Ze´ev Žabotinsky a další – byli přesvědčení ateisté. Tak proč dal Ben-Gurion náboženským stranám dva autonomní vzdělávací, státem financované systémy? Proč osvobodil žáky náboženských seminářů od vojenské služby? Lidé mého věku si tu situaci mohou pamatovat.  David Ben-Gurion, stejně jako my všichni, věřil, že židovské náboženství se chystá skonat. Někteří staří lidé, kteří hovořili jidiš, se stále modlili v synagogách, ale časem zmizí. My, noví mladí Izraelci, jsme byli sekulární, moderní, osvobození od těchto starých pověr.

   Ani v nejtemnější noční (nebo denní) můře si David Ben-Gurion nedokázal představit dobu, kdy budou náboženští žáci, z nichž někteří se ve svých školách nenaučí ani nejzákladnějším moderním schopnostem, představovat téměř polovinu izraelské židovské školní populace. Nebo že počet náboženských ulejváků nyní připraví armádu o několik divizí. Náboženská komunita se krok za krokem zmocňuje státu- Náboženští osadníci, náboženští protiarabští pogromisté, jejich spojenci a ultrapravicoví kolaboranti každým dnem získávají opěrné body. Právě nyní armáda oznámila, že 40% kandidátů do kurzů pro nižší důstojníky nosí kippu. V r. 1948, když naše armáda vznikla, jsem neviděl jediného vojáka nosícího kippu, nemluvě o jediném důstojníkovi Ale nebezpečí re-judaizace jde daleko za politickou sféru.

   Dovolte mi použít metafory z přírody. V přírodě je první nezbytností přežití. Existuje mnoho rozlišných strategií pro přežití a příroda je zahrnuje všechny – tak dlouho, pokud jsou úspěšné. Gazela přežije tak, že uteče. Je-li v nebezpečí, unikne. V tom je velice úspěšná. Fakt: Gazela přežila. Lev přežije tak, že bojuje. Je-li v nebezpečí, útočí. Spoléhá se na své zuby a drápy. V tom je velice úspěšný. Fakt: Lev přežil. Židé přežili tím, že uprchli. V tom byli široce úspěšní. Po tisících let nejstrašnějších perzekucí, pogromů a holocaustů jsou stále ještě tady. Jejich rozptýlení napříč světem tuto techniku prodlužuje. V nejmenším nebezpečí mohou uprchnout z jedné země do druhé.

   Židé nepostavili Tádž Mahál nebo majestátní katedrály. Jejich poklady jsou svaté texty, literatura a hudba – věci, jež můžete skladovat ve své hlavě a vzít si sebou,  když jste na útěku. Jako některá zvířata v přírodě. Židé na dálku vycítí to nejmenší nebezpečí. Je to jako červené světlo v jejich hlavě – působí, když nikdo jiný ještě hrozbu nepociťuje. (Ano, já bych dneska nežil, kdyby můj otec od prvního dne nepocítil nebezpečí nacistického režimu a neorganizoval náš únik, zatímco téměř každý kolem se mu posmíval.) Sionismus chtěl změnit gazelu ve lva. Říkal: Žádné další utíkání. Když je tu nebezpečí, postavíme se a budeme bojovat. Již žádný zbabělý Žid z antisemitské karikatury. Od nynějška statečný Izraelec, vzpřímený a hrdý.

   A jak se to zdá být lidská přirozenost, my jsme minulost více než kompensovali. Stali jsme se agresivními, militaristickými a dokonce brutálními. Utiskovaní se stali utiskovateli. Židé říkávali: „Nefunguje-li síla, pokus se použít svého mozku.“ Izraelci říkají: „Nefunguje-li síla, pokus se použít více síly.“ (Přiznám se, že jsem tuto frázi před mnoha lety razil jako vtip. A hle, již to více není žert.)   

   Ačkoliv pozdě, zdá se mi, že starý Žid nezmizeli. On se jenom skrýval.  Skrýval se uvnitř Izraele. On a jeho malé červené světlo jsou právě tam.     Jak jsem na to přišel? Prostě posloucháním Benjamina Netanjahua, s kippou nebo bez ní. Netanjahu vynalezl (nebo adoptoval) zvláštní styl vládnutí: panování hraním na strach klidí. Od doby, kdy se vrátil k moci, s námi jednal s nekonečnými sériemi strachu. Obchodování se strachem je příkazem dne – každého dne. Na počátku byl Barack Hussain Obama, který hrozil, že nás potrestá za to, že jsme se nevzdali našeho svatého práva budovat osady napříč celou zemí, kterou nám slíbil sám Bůh. Obama naneštěstí okamžitě kapituloval, a tak byla zapotřebí jiná hrozba. Žádný problém. Mahmúd Abbás, včera „oškubané kuře“, se změnil ve řvoucího tygra a požádal Organizaci spojených národů, aby jako člena přijala Stát Palestina. Jak každý ví, to byla pro Izrael smrtelná hrozba. Byla pouze odvrácena Obamovým slibem (ano, týmž Hussainem Obamou) použít jménem Izraele svého veta. Ale Palestince nicméně přijalo UNESCO, a tak nebylo strašlivé nebezpečí odvráceno.

   Pak přišlo Arabské jaro. Jak si Netanjahu od prvního okamžiku uvědomoval, dokonce předtím, než byl do skleněné klece poslán náš veliký a slavný přítel Mubarak, to představovalo smrtelnou hrozbu. Nyní to bylo děsivě potvrzeno: islám, smrtelný islám, se zmocňuje Egypta. Islám, jak nám Netanjahu při každé příležitosti říká, je vraždící protižidovská víra. Neexistují žádní umírnění islamisté – všichni jsou připraveni zahnat nás do moře. Dokonce i náš bývalý spojenec – Turecko. A oni vítězí nejen v Egyptě. Tihle strašliví islamisté již zvítězili v Maroku a Tunisku a jsou s to zvítězit v Libyi, Jordánsku, Jemenu, Sýrii. Náš „letohrádek“ bude obklíčen nejen džunglí, ale džunglí plnou smrtících islámských predátorů. Jak je to absolutně hrozivé.

   Potom právě včas bylo odhaleno další hrozivé nebezpečí: samu existenci Izraele ohrožují sdružení pro lidská práva. Jsou součástí celosvětového antisemitského spiknutí. Fakt: Financují je cizí vlády. Spěšně musí být uveden v život nový zákon. Naštěstí byly takové zákony nedávno uvedeny v život v některých bývalých sovětských zemích. A tak náš moldavský zahraniční ministr (nebo spíše náš zahraniční ministr z Moldávie) Avigdor Lieberman obdržel text od svého velkého přítele Alexandra Lukašenka, demokrata z Běloruska a dalšího renomovaného demokrata Vladimíra Putina. 

   Všechna smrtelná nebezpečí stačila odstranit náhlý vzestup sociálního protestu, ale ten byl ničím ve srovnání a oním příšerným nebezpečím: iránskou bombou. Iránská jaderná bomba znamená Druhý holocaust, ne méně. Pouze silné vládnutí Benjamina Netanjahua nás může v pravý čas zachránit. Tváří v tvář takovému žulovému nebezpečí nikdo nepoloží relevantní otázku: proč by nějaký iránský předák zaútočil na zem, která má spoustu svých vlastních jaderných bomb  a schopnost zničit „v druhém úderu“ celý Irán? Právě pro tento účel nám německá vláda poskytuje právě teď šestou ponorku.

   Ano, iránští vůdcové mohou být náboženští fanatici. Ale my jich rovněž máme spoustu, a někteří jsou členy naší vládní koalice. Ve chvíli je země v pozdvižení, protože rabínové žádají, aby náboženští vojáci mohli opustit jakoukoliv vojenskou ceremonii, kde je ženám – vojačkám dovoleno zpívat. „Ženský hlas je její sexuální součástí,“ tvrdí posvátný text. A prominentní rabín právě oznámil, že náboženský voják by měl spíše čelit popravčí četě, než poslouchat, jak ženy zpívají. (Tohle nepřikrašluji.)

   Ale Irán ovládá naše veřejné debaty. Všechna červená světla bláznivě blikají. Žid uvnitř nás je k smrti vyděšen. Gazela říká: Utíkej. Lev říká: Zaútoč. Bible nám říká: „Šťastný je člověk, který se vždy bojí!“ (Přísloví 28:14). Ale konstantní strach je špatný rádce, když se jedná o vašich záležitostech, a to tím více, když rozhoduje o politice státu. Ale může to být dobrá politika, chcete-li držet svůj lid pod kontrolou, zatímco se osekává demokracie, rovnost a lidská práva.

   A tak uvolněme židovské ghetto uvnitř sebe a pošleme je na jeho cestu. Překonejme svůj strach ze strachu samotného. A zatím co jsme v něm, vykopněme pryč obchodníky se strachem.                    

 Uri Avnery

10. prosince 2011