Břetislav Tureček, Jeruzalém

Citát

Izraelci a Palestinci

Proti sobě bojují

demagogií už dávno

Na světové diplomatické scéně opět přituhuje kvůli izraelsko-palestinskému konfliktu. Palestinci hrozí, že už za pár týdnů požádají navzdory Izraeli o své uznání na půdě OSN.

Je velkou otázkou, nakolik by si pomohli, pokud by jim většina států světa papírovou nezávislost opravdu přiznala. Tisíce izraelských vojáků tím z okupovaných území nezmizí a statisíce židovských osadníků už vůbec ne. Palestinskou ekonomiku to také neoživí.

Palestinci si tedy možná vylezli na příliš vysoký strom a potajmu přemýšlejí, jak z něj bez ztráty tváře zase nenápadně slézt dolů. To teprve uvidíme. Co je ale zjevné už teď, je účelovost řady argumentů, kterými s vážnou tváří žonglují jejich odpůrci.

„Palestinský stát nemůže existovat bez mezinárodně uznaných hranic.“ Ano, stát bez jasně definovaných hranic vypadá jako velký nesmysl. Přinejmenším jeden takový „nesmysl“ už ale desítky let existuje, a nemusíme ho hledat daleko. Je to samotný Izrael, a to už jen kvůli jeho územním sporům s Palestinci. Pokud někdo poukazuje na to, že neexistence této hranice hraje v neprospěch Palestinců, neměl by zapomínat, že z druhé strany stejně nezakotvené linie leží Izrael, jehož právo existovat však kvůli tomu nikdo nezpochybňuje.

„Nezávislý stát může schválit jedině Rada bezpečnosti OSN,“ říkají dále odpůrci palestinských ambicí a s uspokojením dodávají, že v RB budou nezávislost Palestiny vetovat Američané. Jenže v únoru 2008 vyhlásilo nezávislost Kosovo, které se jednostranně odtrhlo od Srbska. V RB se o tom nikdy nehlasovalo a proti kosovské nezávislosti jsou dodnes dva její členové s právem veta, Rusko a Čína. Kosovo stále není členem OSN, kde ho neuznala ani polovina členů. A rozporuplně se k němu staví i země EU.

České republice ani USA, které tak vehementně vystupují proti palestinské „jednostrannosti“ ale nic z toho nezabránilo, aby kosovskou nezávislost tehdy velmi rychle neuznaly. Ve světle těchto skutečností proto vypadá dnešní proizraelská argumentace Prahy poněkud pokřiveně. (Mimochodem, samotný Izrael si je spornosti vzniku Kosova velmi dobře vědom, a dodnes ho neuznal právě proto, aby se mu tento precedent jednou nevrátil jako bumerang.)

„Jednostranné vyhlášení není možné, Palestinci musejí o státu jednat s Izraelem,“ zní další námitka. Má logiku, vyjednané soužití dvou zemí by jistě mělo větší váhu a asi i výdrž. Jako argument je to ale poněkud licoměrné, protože Izrael také vyhlásil nezávislost jednostranně.

Stalo se tak v květnu 1948. Stihl jsem ještě natočit rozhovor s posledním účastníkem ceremonie, než letos zemřel. Aryeh Handler mi barvitě popisoval, jak sionističtí vůdci vyhlášení nezávislosti utajovali před britskou mandátní správou a jak se účastníci slavnosti diskrétně sjížděli do Telavivského muzea.

Vyhlášení Izraele předcházelo o půl roku dříve známé hlasování Valného shromáždění, které navrhlo rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát.

Když Palestinci zvažují, že místo do Rady bezpečnosti půjdou „bezpečněji“ přes Valné shromáždění, kde čekají hladké schválení „nezávislosti“, zastánci Izraele to bagatelizují poukazem na fakt, že hlasování VS nemá právní váhu jako rezoluce RB. To, že stejně nezávazné hlasování bylo před 64 lety předstupněm k založení Izraele, však diskrétně přecházejí.

Izraelci a Palestinci proti sobě bojují demagogií už dávno. Otázkou je, proč se do této války tak nadšeně zapojují „nestranní“ obyvatelé české kotliny.

(Autor je blízkovýchodní zpravodaj ČRo)